Rozhovor s Ondřejem Roubalem
Představujeme Vám Mgr. Ondřeje Roubala, Ph.D., který momentálně působí na Vysoké škole finanční a správní jako proděkan Fakulty sociálních studií. Je mu 37 let a už dosáhl mnoha úspěchu v různých sférách svého života. Proto jsme se rozhodli udělat rozhovor, díky kterému poznáte jeho pohled na svět, vnímání ženy ve společnosti a vztah k lidským hodnotám.
Dobrý den, pane Roubale. Chtěla bych Vás nejdříve trochu představit naším čtenářům. Prosím, řekněte, čím se momentálně zabýváte a z čeho se skládá Vaše pracovní kariéra?
V současnosti jsem proděkanem Fakulty sociálních studií na VŠFS, mám tedy mnoho manažerských úkolů, vedle toho i pedagogické povinnosti, přednáším sociologii, vedu semináře a cvičení. Snažím se badatelsky pracovat, participuji na přípravě a realizaci několika vědecko–výzkumných projektů. Zcela aktuálně jsem se podílel na přípravě projektu zkoumání proměn životního stylu obyvatel Hlučínska pro Grantovou agenturu České Republiky. Je to mezifakultní projekt Univerzity Olomouc a VŠFS, koncem roku uvidíme, zda-li jsme s projektem uspěli a získali finanční podporu. Dlouhodobě se účastním i řady dalších projektů zaměřených zejména na poznání sociálního profilu studentů vysokých škol, pochopitelně se zajímám především o ty naše studenty. Mimochodem, nejsou o nic horší než ti, kteří studují na veřejných vysokých školách, rád bych vyvrátil některé zkreslené představy, že na soukromých školách standardně studují méně kvalitní posluchači, to je prostě nesmysl.
V posledních letech se profiluji v oblasti sociologie marketingové komunikace, obecně se zabývám sociálními důsledky působení marketingových komunikací. Jinak řečeno tím, jak náš životní styl, identitu, představy lidského štěstí a kvalitního života ovlivňují nejrůznější marketingová sdělení a vůbec celá marketingová praxe, která je bezesporu nepřehlédnutelným intervenčním faktorem působícím na sociální realitu. Jednoduše řečeno, marketingová a mediální praxe nám „nějak“ vstupuje do života, jde o to, jak to naše životy mění. Řada studií například poukazuje k tomu, že subjektivní pocit štěstí ve společnostech blahobytu a rostoucí spotřeby, kde právě marketingová a mediální praxe hraje významnou úlohu, v posledních desetiletí oproti očekávání spíše klesá. Ptejme se, proč jsou lidé ve Vietnamu nebo Kostarice šťastnější, než například ve Francii, kde je HDP nesrovnatelně vyšší?
Pokud se ptáte na mou profesní kariéru, soustavně pracuji na zahájení habilitačního řízení, rád bych dosáhl docentury na Fakultě masmediálnej komunikácie na Univerzitě sv. Cyrila a Metoda v Trnavě. To znamená, že postupně zvyšuji tempo vlastní publikační produkce, vystupuji na vědeckých konferencích, bádám. Kritéria k zahájení habilitačního řízení jsou zcela neúprosná, vyžadují dlouholetou systematickou pedagogickou a vědeckou přípravu, rozhodující je při tom dostatek kvalitních publikací, tedy monografie a vědecké studie v recenzovaných a impaktovaných časopisech.
Chtěla bych promluvit o Vašem osobním životě. Jste úspěšný muž. Máte aktivní pracovní život, máte rodinu, máte koníčky, na které máte čas. Vypadá to, že máte opravdu šťastný život. Podělte se prosím, jak začínala ta Vaše cesta k úspěchu?
Nejsem si jistý, jestli se dá říci o mé kariéře, že je nějak mimořádně úspěšná nebo něčím výjimečná. Je pravda, že jsem se stal relativně brzy vedoucím katedry, stejně tak i proděkanem, mám i řadu ocenění studentů za pedagogickou práci. Nechci zase být falešně skromný a tvrdit, že nemám výsledky, a že mě tento profesní postup netěší a nemotivuje. Když vám někdo projeví důvěru, svěří vám náročný úkol, cítíte se polichocen, roste vám sebevědomí, stoupne vaše sebehodnocení a sebeúcta, a to především proto, že dosahujete jistého uznání ostatních.
Úspěch má tedy jednoznačně sociální základ, ve svém úspěchu tedy závisíme na těch druhých, jejich uznání a potvrzování smyslu a výsledků našeho úporného snažení. Úspěch je navíc návykový, startuje příjemné chemické reakce v mozku, ty ovšem netrvají věčně, k vyvolání těchto opojných reakcí potřebujete stále další a další pohonné hmoty, tedy další úspěchy podmíněné tvrdou prací a odříkáním. To vás motivuje k výkonům, dosahování pracovních cílů a naplňování profesních ambicí. Nesmíte se však zbláznit, vše najednou podřídit jen a výhradně pracovnímu úspěchu.
Lidské štěstí má i řadu jiných zdrojů a pohonných směsí, než jen pracovních úspěch nebo kariérní postup, tak jak ho známe z našeho kulturního prostředí výkonnostní společnosti. Myslím si, že úspěch a pocit štěstí významněji reprezentuje řada netržních hodnot, jako je rodinná pohoda nebo zdravé děti. Zkuste si v naší spotřební a výkonnostní společnosti koupit nebo „zasloužit“ kupříkladu půl kila partnerské pohody nebo deset kilo zdraví pro své děti…. O tom, jak chápat úspěch a hledat štěstí se můžeme učit od společností, v jejichž slovníku se pojem „profesní kariéra“ zřejmě ani neobjevuje.
Pokud jde o vnímání vlastního úspěchu, problém je vždy v tom, co a s kým srovnáváte. Jelikož se zpravidla srovnávám s těmi úspěšnějšími, a těch je v mém okolí opravdu dost, nemohu jinak, než zůstat v hodnocení vlastních úspěchů, tedy těch pracovních, skromný. Když nedávno Karel Gott při přebírání jednoho ze Zlatých slavíků, už ani nevím, kolikátý to byl, vtipně prohlásil, že má „už tak trochu problém zůstat i nadále skromný“, zaujalo mě to. Ten by opravdu skromný být nemusel, ale přesto takový zůstane, a to z něj dělá mistra. Přesto je z toho výroku jasné, že si vlastní úspěchy velmi dobře uvědomuje.
* * *
Ptáte se na mou profesní dráhu, ta začala v roce 2000, kdy jsem nastoupil do Sociologického ústavu Akademie věd České republiky ještě jako student magisterského studia…. to jsem absolvoval v roce 2001 na Fakultě humanitních studií UK v oboru „Obecná antropologie – integrální studium člověka“. V Sociologickém ústavu AV ČR jsem pracoval na výzkumu česko-německého pohraničí, konkrétně mě zajímaly otázky biografické identity těch, kteří přicházeli do českého pohraničí v poválečných letech po odsunu německého obyvatelstva. Provedl jsem desítky biografických vyprávění s pamětníky a analyzoval jejich životní příběhy především ve vztahu k tomu, jak se ztotožňovali s tímto prostorem a prožívali nový domov v původně cizím prostředí. Od roku 2001 jsem začal současně působit na VŠFS jako odborný asistent. Učil jsem také dočasně na Fakultě sociálních věd UK, kde jsem v roce 2002 nastoupil do doktorského studijního programu v oboru Sociologie. Obhájil jsem disertační práci s názvem „Teritoriální identita v biografickém vyprávění povalečných osídlenců pohraničí severních Čech“ a v roce 2009 získal titul Ph.D. Během doktorského studia jsem se stal na VŠFS v roce 2004 vedoucím katedry marketingové komunikace, tu jsem řídil do roku 2010, kdy jsem vyhrál konkurz na pozici proděkana Fakulty sociálních studií.
Jakým způsobem rozdělujete čas mezi svými sociálními rolemi, kterých jak je vidět, máte hodně?
Stručně řečeno, čas věnuji práci, rodině a sobě. V práci mám na starosti řadu manažerských úkolů spojených s řízením fakulty, vedle toho pedagogické povinnosti. Vědeckou práci převážně dělám v době, které se říká volný čas, zejména o dovolené doháním studium všech těch článků a knih, které jsem nestihl přečíst v průběhu semestru. Popravdě řečeno, nestihnu to ani o dovolené.
Není to samozřejmě jen práce, ale i rodina. Máme čtyřletého syna, hodně cestujeme po řeckých ostrovech, během letních prázdnin jezdíme na kola – Česká Kanada, Šumava, jižní Čechy. Loni jsme zvládli za necelých deset dní skoro 500 km, v šumavských kopcích jsem měl co dělat, kluka vozím v cyklosedačce, a to ještě na silničním kole. Zbytek času trávíme na chalupě v Libici nad Cidlinou.
Abych to všechno přežil a zachoval si duševní zdraví, musím být někdy sám, udělat si čas pro sebe. Relaxuji sportem, závodně hraji tenis, rád si posedím u piva a jen tak si přemítám.
Máte zásadní pravidla, která dodržujete? Třeba nepracovat o víkendu?
Snažím se o to, abych si práci na víkend domů nebral, někdy to ale nejde. Například jarní víkendy jsou ve znamení čtení, kontroly a připomínkování stovek stránek bakalářských a diplomových prací, které vedu jako školitel. V květnu zase píši desítky posudků závěrečných prací, to vše se prostě nedá poctivě a seriózně zvládnout během jinak nabitého pracovního týdne. A když zrovna nemusíte o víkendu dělat nic, žádné termíny nehoří, snažím se něco nastudovat nebo napsat. Ale ať mi nikdo netvrdí, že si nemůže udělat čas na to, aby si vyjel na kole, zahrál tenis, nebo byl s rodinou. Zvládnou se toho dát dost.
Jak probíhá Váš pracovní den? V kolik vstáváte?
Zpravidla vstávám okolo 7h ráno. Krátce po 8h už jsem ve škole a odcházím tak okolo 17h. Samozřejmě není to pravidelně, nechodíme do práce jako do úřadu, kde si musíte odsedět povinný počet hodin. Práce je různorodá, něco musíte dělat ve škole, jako například přednášet nebo být na poradách, vědeckou a tvůrčí činnost děláme zpravidla doma, přednášet na vědeckých konferencích zase nemůžete ani ve škole ani doma v obýváku.
Jinak mám rád určitý řežím, pravidelnost a dodržování určitých rituálů. Pokouším se žít tak nějak pravidelně. Chodím pravidelně spát, nerad ponocuji, v zimě jsem v posteli klidně v osm večer. Mám pocit, že většina lidí dnes trpí spánkovým deficitem, je to problém moderní společnosti, která spánek vytlačuje jako něco neefektivního. To je smutné a zároveň nepochopitelné.
Jakou máte povahu? Pomáhá Vám dodržovat ten řežím, který jste sám sobě nastavil?
Jakou mám povahu – to by asi nejlépe mohli posoudit ostatní, kteří mě znají. Snad sangvinik, s občasnými rysy cholerika, záchvaty melancholie, řada věcí mě zase ponechává flegmatickým. Jsem extravert s pravidelným nutkáním být sám. Tak nevím. Údajně jsem perfekcionista, tedy stále tak trochu nespokojený s výsledky toho, co dělám. Asi je to pravda, vždycky si říkám, třeba po přednášce, že to mohlo být lepší. Nebo odehraji slušný zápas v tenise, mám hodně winnerů, ale po zápase si vyčítám těch několik nevynucených chyb z forehandu, který mohl být přesnější. Určitě jsem také dochvilný, to vám potvrdí minimálně studenti.
Kdybychom promluvili o Vašich hodnotách, jak byste je roztřídil ve svém životě?
To se ptáte asi na můj hodnotový žebříček, ten asi bude odpovídat průměrnému respondentovi v řadě sociologických výzkumů, zaměřených na poznání hodnot – tedy zdraví, rodina, děti, práce.
Jaký je Váš mužský názor na manželství? Jak vnímáte to, že jste ženatý? Co pro Vás znamenají ty změny, které nastaly, jestli vůbec nastaly?
Oženil jsem se po 10 letech známosti. Se svou současnou ženou jsem se seznámil, když mě bylo 19 let, ženil jsem se v roce 2004. Po 4 letech po svatbě se nám narodil syn Matěj. Manželství respektuji jako stále smysluplnou instituci, v tom jsem asi konzervativní. Stále preferovanější partnerská soužití jsou pro mě výrazem doby, kde převládá nejistota a vytrácí se vzájemná důvěra – neochota uzavírat manželství je neochotou formálně potvrdit to, že přebírám určité závazky, povinnosti a zodpovědnost za druhé. Věřím, že pro mnohé je partnerský život bez uzavření sňatku přijatelnější a snad i přitažlivější, je totiž flexibilnější, v očích partnerů kdykoli snadno a rychle zrušitelný v případě, že se přestane dařit. Realita je pak často jiná.
Osobně jsem po svatbě příliš velké změny v životě nezaznamenal, člověk je velice adaptabilní.
Jaká dle Vás by měla být ideální žena?
Myslím si, že ideální žena neexistuje. Stejně tak jako neexistuje ideální muž, ideální auto, ideální dovolená. Ideál je vždy konstrukcí, předobrazem něčeho, co reálně existuje, ale k ideálu se lze jen blížit, nikoli jej dosáhnout, to by už nebyl ideál, ale tvrdá a přízemní realita. Máme to štěstí, nebo tu smůlu, že žijeme ve společnosti, kde si partnera vybíráme sami, z lásky pak uzavíráme i manželství. V jiných částech světa jsou zase manželské svazky předem domluveny rodinami ženicha a nevěsty, mnohdy je již v dětství dítěte rozhodnuto, kdo se stane jeho celoživotním partnerem. Co je lepší nevím.
Pokud jde o výběr partnerky, je to individuální, když jde o vzhled či nějaké vlastnosti. Domnívám se však, že muži obecně upřednostňují partnerky, u nichž je předpoklad, že budou dobrou matkou jeho dětí, prvkem stability a jistoty rodinné pohody. Není asi mnoho mužů, kterým by primárně imponovaly ženy s akademickými tituly nebo vysokými manažerskými posty. Moc, peníze, sociální úspěch, uznání a prestiž jsou těmi atributy, které přitahují spíše ženy. Mužům naopak imponuje ženská krása a mládí. Sexuální strategie mužů a žen jsou jednoduše odlišné, což má logický základ v evoluční teorii. Jako lidé nejsme v průběhu evoluce adaptováni ani tolik na přítomnost či dokonce budoucnost, ale vždy na minulost, tu nelze zpochybnit. Tím samozřejmě netvrdím, že by úspěšná žena nemohla být současně i skvělou matkou, to by byl nesmysl. Jen tvrdím, že muže přitahuje něco jiného než ženy. Ideální pak je, když si spolu rozumějí. A to jsme zase u těch ideálů….
Občas v životě potkáváme lidi, kteří se stávají našimi životními učiteli. Dá se říci, duchovními guru. Kdybyste mohl vybrat kohokoliv pro setkání a možnost vytvoření takového vztahu, kdo by to byl? Vlastně někoho takového mám, ještě na studiích jsem potkal prof. Zicha, sociologa, nějak jsme si padli do oka, rozumíme si nejen v profesní rovině, ale i lidsky, a to je podstatné. V současnosti spolupracujeme na několika výzkumných úkolech u nás na fakultě.
A poslední otázkou prosím Vás inspirovat naše čtenáře svojí oblíbenou knihou.
Těch bude více, v dětství mě, asi jako každého kluka oslovil Robinson Crusoe, dále knihy Jaroslava Foglara a dnes již poněkud zapomenuté příběhy Rychlých šípů. Jinak jsem zahlcen odbornými texty, články, studiemi a monografiemi, které potřebuji znát, abych mohl dělat co mě nejen živí, ale i baví. Vím ale jedno, nestihnu to nikdy přečíst všechno, proto je nutné se naučit číst jen něco, je třeba číst rychle a efektivně. Knihu si už ani neumím užít. Ale přesto jeden tip mám, aktuálně čtu knihu Syndrom velkého vlka norského autora T. H. Eriksena, je o hledání štěstí ve společnosti nadbytku. Je o nás, kteří se neustále za něčím honí, sledují pořád jen ekonomický růst a jsou posedlí spotřebou, ale štěstí se stále nějak nedostavuje.
Loading ...
